Švédsko: Manuál na Estonsko aneb jak se projíst Tallinnem

„A co si takhle zaletět někam na výlet? Venku je slunečno a plus deset, dvanáct stupňů už nás začíná nudit,“ řekly jsme si jednoho březnového odpoledne a vydaly se na cestu do Estonska. Estonska, s teplotami těsně nad nulou, deštěm i sněhem a hodinovým posunem.

Když je ošklivo, město vypadá černobíle

Asi bych měla nejprve začít nějakými moudrými slovy o Estonsku jako takovém, protože sice všichni víme, že je součástí pobaltských republik, ale pak už je to všechno takové zmatené. Tudíž pokud se podíváte na mapu, zjistíte, že z pobaltských států leží nejsevernější a pokud přeplavete finský záliv, dostanete se překvapivě – do Finska. Vlajka Estonska je modro-černo-bílá a touto kombinací barev poměrně unikátní, neboť jediný další stát, který se s ní pyšní je Botswana, to je, co?

původ vlajky sahá do osmdesátých let devatenáctého století

Estonština je jazyk podobný finštině, takže po příletu nebudete rozumět zhola nic. Starší generace, nebo jedinci, kteří přelouskají azbuku, to mají pak o něco snazší, neboť velká část popisků bývá estonsky, finsky a rusky. Pokud by přeci jen někdo projevil zájem ovládnout jazyk, kterým hovoří něco přes milion obyvatel zeměkoule, zde je pár typů, čím začít:

Ahoj – Tere (Zkus říct Tereza bez za)

Ano – Jah                                    Ne – Ei

Děkuji – Aitäh (Zde pomůže hezké české ajta krajta)

A protože vím, že jistou část přátel bych zklamala a to nemohu dopustit (tedy mohla bych, ale myslím na ty důsledky):

Ještě jedno pivo – Veel üks õlu. (Prostě si pomož rukama nohama a prázdným půllitrem)

Hlavním městem Estonska je Tallinn. Ani Riga, ani Vilnius, jasné? (Mami, ty si, prosím tě, okamžitě přestaň broukat: Když se ten Tálinskej rybník nahání. Už, dobrý? Můžu pokračovat?) Oproti švédské architektuře se tu člověk cítí skoro jako doma, až na občasný pravoslavný kostel. Slečna průvodkyně nás při prohlídce města seznámila s jeho historií, nebo tedy spíš s přetahováním mezi Dánskem, Švédskem, Ruskem nebo Německem, kdo se tady zabydlí. V rámci politických bojů jen dodám, že budova parlamentu je růžová, což vypovídá o mírumilovnosti tohoto evropského státu. (Prý.)

Střípky města

Jedinou českou stopou v Tallinnských památkách, kterou nám bylo dovoleno objevit, je kříž památníku nezávislosti, který nedělá zrovna tu nejlepší reklamu českému sklářství. Kromě přemrštěné ceny, která je u podobných zakázek standard, je důležité, že Estonci zapomněli ve smlouvě uvést, že se tam mění počasí a přistoupili na záruční dobu dva roky, no schválně, jakou záruční dobu má vaše pračka? Jaro, léto, podzim, zima a na hlavu nám padají skleněné panely, které po svém prvním ukotvení dokonce změnily barvu na růžovou díky chemickým reakcím s podložím. Růžová asi skutečně bude estonská barva.

Výtvor zlatých českých ručiček

Po opuštění předražené země masových kuliček jsme si v Tallinnu asi nejvíce vychutnaly jídlo všeho druhu. Místní vyhlášené palačinky nevyjímaje, ačkoliv je to jediný lokál, v němž se nemůže platit kartou ale hezky eury na dřevo. (Estonci mají eura, tadá!) Přestože nejsem přehnaně závislá na pivu, bylo více než příjemné nebrečet, když za něj člověk platí na baru a spokojeně s ním zapít kus masa.

Další odstavec se bude zaobírat losy. Aby to pro některé z vás bylo pochopitelnější, los není sob. Sob je to zvířátko, co má na sobě rolničky a tahá Santovi sáňky. Pokud se jmenuje Rudolf, má navíc červený nos. Los, coby zvíře, je větší, má paroží jako lopaty a zcela vážně ho nedoporučuji setřít, ani kdybyste chtěli vyhrát zlatou cihlu. A protože rolničky se v polévce špatně rozvářejí, je tallinnskou specialitou losí polévka. No jo, takových zoologických keců a ono se z toho vyklube zase něco na zub. Podávají ji v středověké krčmě ve sklepení radnice a je vážně moc dobrá, zejména s čerstvými, zelím, špenátem nebo jablky plněnými taštičkami.

O Tallinnu by toho jistě bylo k povídání ještě mnoho, ale možná bych vás tím pak připravila o radost z případné návštěvy velmi příjemného města. Abych se na konci vrátila do svého milého Švédska, přidávám pár fotek z místního finále světového poháru v běžeckém lyžování, které se odehrálo v polovině března. Naši dva zástupci, Eva Nývltová a Martin Jakš se mohli těšit z celkem početné skupiny českých fanoušků, neboť ve zdejších dvou městech studuje poměrně dost Čechů.

No prostě aby tu byly nějaké fotky

A protože Švédsko je země pohodová, sám švédský panovník Carl XVI Gustaf mohl zcela bez problémů postávat u trati a sledovat závod. Jeho milí poddaní ho pak s pýchou ukazovali mezinárodním studentům, kteří z toho měli nefalšovanou radost. A tím se s vámi pro tentokrát loučím.

Pan král je ten mysliveček v zeleném kloboučku